Dne 21. prosince 2016 vynesl třetí senát SDEU rozsudek ve věci žalobce Concurrence SARL proti žalovaným Samsung Electronics France SAS a Amazon Services Europe Sàrl, uveřejněný pod sp. zn. C‑618/15. Předmětem řízení bylo určení místní příslušnosti pro civilní nároky při on-line prodeji zboží.
Právní rámec uvedeného rozhodnutí tvoří nařízení č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I). Nařízení Brusel I sice bylo s účinností od 10. ledna 2015 zrušeno nařízením č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), nicméně s ohledem na obsahovou totožnost předmětných ustanovení obou jmenovaných nařízení jsou závěry SDEU v tomto rozsudku vyřčené použitelné i za současného právního stavu.
Skutkový základ
Žalobce (společnost Concurrence; se sídlem ve Francii), který se zabývá maloobchodním a e-shopovým prodejem spotřební elektroniky, uzavřel dne 16. března 2012 se společností Samsung Electronics France SAS (rovněž se sídlem ve Francii) distribuční smlouvu týkající se prémiových výrobků značky Samsung, a to řady ELITE, která mj. zakazovala prodávat předmětné výrobky na internetu.
Žalobce uvedený zákaz prodávat předmětné výrobky na internetu porušil, na což společnost Samsung reagovala tím, že se žalobcem ukončila obchodní vztahy a přestala mu tak předmětné výrobky dodávat. Žalobce se poté domáhal vydání rozhodnutí, že zákaz internetového prodeje předmětných výrobků, který je stanoven ve smlouvě o selektivní distribuci, je neplatný (společnost Samsung tento zákaz prodeje určitých výrobků po internetu neaplikuje jednotně na všechny distributory a někteří z nich prodávají dotčené výrobky prostřednictvím internetových stránek společnosti Amazon), a aby byla tudíž společnosti Samsung uložena povinnost dodávat žalobci výrobky podle uzavřené smlouvy.
Žalobce se vedle toho domáhal proti společnosti Amazon (sídlící v Lucembursku) zápurčí žalobou toho, aby byla této společnosti uložena povinnost stáhnout z jejích internetových stránek Amazon.fr, Amazon.de, Amazon.co.uk, Amazon.es a Amazon.it všechny nabídky týkající se předmětných modelů výrobků společnosti Samsung. Národní soud (Obchodní soud k Paříži) však v této věci konstatoval svoji nepříslušnost (s jedinou výjimkou stránek amazon.fr) s odůvodněním, že internetové stránky společnosti Amazon jsou provozovány mimo francouzské území a návrh žalobce směřující proti společnosti Amazon zamítl. Žalobce však byl o místní příslušnosti tohoto soudu přesvědčen a zcela logicky a správně argumentoval tím, že produkty nabízené na stránkách provozovaných mimo území Francie jsou zasílány (prodávány) nejen do států svého původu, ale rovněž i do jiných států EU, jmenovitě i právě do Francie, a je proto legitimní, aby byl o této věci příslušný rozhodnout francouzský soud.
Druhý z žalovaných (společnost Amazon) tomuto argumentu přirozeně oponoval, neboť takový závěr podporující teorii dostupnosti by dle jeho názoru umožnil tzv. forum shopping, tedy, že žalobci by, s ohledem na specifičnost národních úprav, žalovali v tom členském státě, ve kterém by měli nejvýhodnější právní postavení. Pro podporu tohoto tvrzení využil žalovaný názoru generálního advokáta Jääskinena z kauzy Pinckney. Generální advokát v kauze zde rozebírané (Wathelet) byl však jiného názoru a konstatoval, že argument generálního advokáta Jääskinena ve věci Pinckney (srov. bod 68 odůvodnění tohoto rozsudku) nakonec SDEU nepřijal. Wathelet dokonce uvedl, že obava z hrozby v podobě forum shopping je přehnaná „zejména z důvodu, že vnitrostátní soudy mohou ukládat pouze náhradu škody způsobené na území členského státu, k němuž tyto soudy patří“ (k tomu srov. bod 67 odůvodnění stanoviska GA Wathelate).
Právní posouzení
Pravidlo o obecné soudní příslušnosti (čl. 2 až 4 nařízení Brusel I) založené místem bydliště nebo sídlem žalovaného je doplněno pravidly o příslušnosti dané na výběr (čl. 5 a 6 nařízení Brusel I). A právě ustanovení čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I, stanovující jedno z pravidel příslušnosti dané na výběr, je pro otázku určení místní příslušnosti v komentovaném rozhodnutí klíčové. Jeho znění je následující:
„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se protiprávního jednání či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání, u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“
Z toho vyvstává otázka, zda je vnitrostátní soud příslušný pouze na základě místa, kde se tvrzená škoda materializovala.
Soudní dvůr se zabýval výkladem předmětného ustanovení a došel k závěru, že:
„(…) za místo, kde došlo ke škodě, musí být považováno území členského státu, který prostřednictvím předmětné žaloby zabezpečuje dodržování uvedeného zákazu prodeje, tedy území, na kterém navrhovateli údajně klesl prodej.“
Při odůvodnění tohoto závěru soud několikrát odkázal na známé rozhodnutí Pinckney proti KDG Mediatech AG (C‑170/12).
Z odůvodnění soudu je pak vhodné upozornit na následující části:
„právo členského státu, v němž má sídlo soud, u kterého byl podán předmětný návrh, sankcionuje porušení zákazu dalšího prodeje mimo síť, takže mezi tímto soudem a sporem v původním řízení existuje přirozená vazba, která je důvodem pro založení příslušnosti tohoto soudu.“
„tvrzená škoda se materializuje na území uvedeného členského státu (pozn. autora: tj. na území Francie). V případě porušení podmínek sítě selektivní distribuce prostřednictvím internetových stránek totiž škodu, jíž se může distributor dovolávat, představuje snížení objemu jeho prodeje na základě prodeje uskutečněného v rozporu s podmínkami sítě a z toho plynoucí ztráta zisku.“
Skutečnost, že internetové stránky, na kterých je uvedena nabídka výrobků, na něž se vztahuje právo selektivní distribuce, jsou provozovány v jiných členských státech, než je stát, na jehož území má sídlo soud rozhodující o návrhu, je podle soudu v tomto ohledu irelevantní, jelikož jednání, k nimž došlo v těchto členských státech, způsobila nebo mohou způsobit tvrzenou škodu v obvodu Francouzského soudu (v tomto smyslu soud odkázal na rozsudek ze dne 5. června 2014, Coty Germany, C‑360/12, EU:C:2014:1318, body 57 a 58).
Vztah k současné právní úpravě (nařízení Brusel I bis)
S ohledem na totožnou úpravu citovaného článku 5 odst. 3 nařízení Brusel I a čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis jsou vyřčené závěry použitelné i za současného právního stavu.
Dopad rozhodnutí na praxi
Rozhodnutí pozitivně přispívá ke zvýšení právní jistoty ohledně určení místní příslušnosti v on-line sporech, když pomalu ale jistě vede k výkladu všech ustanovení o zvláštní místní příslušnosti podle nařízení Brusel I (resp. Brusel I bis) ve vztahu k Internetu.
Vnitrostátní soudy (resp. i jiné orgány veřejné moci, a to i přesto, že tyto orgány nemají na rozdíl od soudů možnost položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku) jsou právním názorem SDEU vázány, a to budou-li rozhodovat obdobný případ (k tomu srov. např. LENAERTS, Koen; MASELIS, Ignace; GUTMAN, Kathleen. EU Procedural Law. 1. ed. Oxford: Oxford University Press, 2014, str. 245.).
Dlužno však dodat, že ohledně uvedené precedenční závaznosti, resp. závaznosti erga omnes, však nepanuje všeobecné shody. Vzhledem k tomu, že pojednání o těchto názorových proudech není předmětem tohoto článku, závěrem uvedu již jen názor generálního advokáta Legéra, se kterým se ztotožňuji a který k této věci uvedl, že „Neaplikace přístupu přijatého unijní judikaturou na identickou situaci, na straně členského státu nebo správního orgánu, je závažným porušením unijního práva.“ (viz stanovisko generálního advokáta Legéra ve věci C-118/00, body 76 a 77).
Dne 27. ledna 2017 napsal
Mgr. Štěpán Kmoch